Milí přátelé,
pokračuje povídání, ve kterém se dočtete něco o tom, jak žili prastaří i pramladí Čechové (i Moravané se Slezany, pochopitelně, a víceméně i Slováci).
Kapitola šestá – o politice a politicích.
Lidé od pradávných dob vždycky určili někoho, kdo je má spojit a vést a pak proti němu brblali a skuhrali, že oni to všechno umějí lépe. Buďme objektivní – mohli mít pravdu.
Kam lidská paměť sahá, vedoucí roli zpravidla získal ten nejsilnější. Zpočátku se jednalo o sílu svalů, schopnost zabít medvěda nebo kmenového rivala. Postupně, jak se zvětšoval mozek, přecházela vedoucí role od siláků k těm, kdo dokázali ostatnímu lidu nejlépe nabulíkovat, že oni jsou ti praví, k těm, kteří dokázali z ostatních dostat peníze a těmi platit službu těm silným. Svalnatým.
Takoví středověcí králové zpravidla museli alespoň na základní úrovni ovládat bojová umění, ale novodobí vůdci už v tomto ohledu nemusí umět vůbec nic. Za ně bojují prostřednictvím právního aparátu a médií jejich peníze. A je lhostejné, kde a jak k nim přišli.
Říká se, že před zákonem jsme si všichni rovni. Říká se to. Tedy i ve volbách by hlas dělníka měl být stejně zvučný, jako hlas miliardáře. Přiznejme si, pokud tu hovoříme pouze o vhozeném volebním lístku a nepřipustíme možnost jakéhokoli nelegálního ovlivnění součtů, spravedlnost by tu byla.
Ale!
Volby, to není jen samotné vhození lístků do urny a jejich následné přepočítání. K celému procesu voleb je třeba přičíst například i účelovou změnu volebního zákona, reklamu v médiích, nákup výhodných reklamních ploch (nejlépe u svých obchodních partnerů), oslovení zámožnějších vrstev obyvatel, které mají velký veřejný dosah, jako jsou herci, zpěváci, sportovci a další a další aspekty.
Umíme si představit, jak tohle vše hraje do karet tomu dělníkovi? K smíchu, že ano. Žádný z uvedených subjektů se o jeho názor nezajímá. A stačí ještě šikovně vypustit mezi lidi názor, že kdo nevolí (a teď si dosaďme třeba ODS, TOP, STAN, či další podobnou stranu) je nemohoucí lajdák, který se sám nedokáže uživit. A lidé, důkladně zmasírovaní propagandou, začnou volit sami proti sobě. Pak se diví, že nemají na zaplacení základních životních potřeb. A na počátku toho všeho sedí mazaně investovaný balík peněz, který se po vyhraných volbách ještě více zakulatí. A pozor, tohle všechno může klidně proběhnout legálně.
A dělník – oponent jen bezmocně sleduje, že jeho hlas bude v urně opuštěný, osamělý a říká si, jestli třeba není chyba v něm, že také není takový frajer s „naducanou prkenicí“.
A láme si hlavu, jak je možné, že jeho strana zase prohrála volby, když těch, co mají „hluboko do kapsy“, je násobně více než těch „za vodou“. A pak si uvědomí, že i on sám o sobě začal pochybovat a málem dal svůj hlas těm druhým, úspěšným. A najednou je mu jasné, že takový brilantní psycholog, excelentní sociolog či bravurní grafik, filmař či další umělec, který dokáže účinně zahrát na naše podvědomí, také něco stojí (a ne málo) a že lidé budou hlasovat proti svým zájmům tak dlouho, dokud nevyspějí natolik, aby si uvědomili, že volný trh znamená v překladu „urvi, co dokážeš“.
Až se lidé přestanou stydět za to, že patří do nízkopříjmových skupin a začnou volit podle svých osobních zájmů, podle svých potřeb, pak bude obyčejnému člověku lépe, protože přestane být obyčejný.
A třeba jednou v budoucnosti dospějeme duševně do stavu, že prospěch ostatních začneme považovat za svůj vlastní a nějaké poplatky za elektřinu už nebudou nikoho znepokojovat, protože se stanou kapitolou v dějepisu.
Zatím máme k této budoucnosti velmi daleko. Zatím jsou „peníze až na prvním místě“.
Zatím.
Váš kandidát do Senátu PČR
Jiří Reichel
A závěrem moje volební priority:
1) česká rodina na prvním místě,
2) méně ideologie, více reálných řešení,
3) žádné národnostní či státní předsudky,
4) rovný přístup ke vzdělání i zdravotnictví,
5) spravedlivé zabezpečení potřebných,
6) úcta ke stáří a tradicím,
7) bezpečný stát.
Shrnuto: „S ROZUMEM K BEZPEČÍ“.