Nedávno proběhlo několik demonstrací s menší či větší účastí. Podle očekávání vliv na naši politickou scénu neměly, nicméně bych jejich význam viděl v tom, že se u nás lidé dokážou spojit a sejít a to by měl být podnět k zamyšlení.
Blíže bych se podíval na demonstraci, která proběhla víceméně v režii iniciativy Česko proti bídě. Na Václavském náměstí se v půlce dubna sešlo kolem sta tisíc lidí z celé země. Ano, jako všude v politice se tam vyskytli lidé, kteří se snaží na lidské bídě postavit svou kariéru, ano, byli tam lidé, kteří pod křídlem masy prosazovali i jiné myšlenky, ale naprostou většinu tvořili ti, kteří měli hluboko do kapsy už v minulých letech a za působení této vlády se dostávají materiálně do neřešitelné situace. Slogan „Česko proti bídě“ skutečně vystihoval hlavní myšlenku, stěžejní cíl demonstrace. Ti lidé, kteří se tam sešli pod tribunou, ani nechtějí vládnout. Nejsou to politici. Nejsou to vojáci. Nejsou to „rusofilové“ ani „ukrofilové“, jsou to obyčejní lidé, jejichž životní situace je tak špatná, že obětují volný čas, obětují posledních několik korun a jedou vládě říci, že nemají z čeho žít, že nemohou platit poplatky, ačkoli plnohodnotně pracují a plní veškeré občanské povinnosti.
Domnívám se, že je namístě se zmínit o konfliktní situaci u muzea. V době demonstrace za přežití se u muzea sešla skupina lidí s ukrajinskými vlajkami jako opozice k demonstrujícím. Skupinu chránil policejní kordon.
Vztahy mezi Českou republikou a Ukrajinou jsou nyní trochu rozporuplné. Oficiálně největší přátelé, neoficiálně, mezi obyčejnými lidmi, žádná velká radost. Tento stav je pochopitelný. Kdykoli do nějaké komunity vnikne cizorodý prvek a současně dojde ke zhoršení situace zmíněné komunity, vzniká averze. Tuto averzi lze zmírňovat zájmem o členy původní komunity, snahou o jejich zabezpečení a podobně. Způsobů je mnoho. Bohužel u nás se oficiálními cestami prosazuje model mladší a starší bratříček. „Už jsi velkej, buď rozumnej a dej mu svou hračku.“ „Rozbili jste okno? Ty jsi starší, večer žádná televize.“ Znáte to. Ve výsledku starší bratříček místo odpovědnosti a bratrské lásky cítí jasně, že toho „parchanta“ nechce ani vidět. A přitom stačí málo.
Vlajkonoši u muzea udělali vztahům s Ukrajinou opravdu medvědí službu. Plný Václavák demonstrantů, kteří nechtěli nic jiného, než podmínky k přežití, najednou dostal svého nepřítele. Ta skupinka s modrožlutými vlajkami, která se beztrestně pod ochranou policie vysmívala stokrát početnější skupině, nepochybně zasadila semínko nenávisti do mnoha duší. Pro tu chvíli fungovali podobně jako červená muleta na býka. Asi je zbytečné se dále rozepisovat. Jen bych dodal, že „mikro antidemonstraci“ nevedli Ukrajinci, ale jiní Češi.
Přitom je řada cest, jak vztahy vylepšit.
Oficiální cesta je obtížná. Znamenalo by to zajistit uprchlíkům život a přístřeší, ale ne bezplatně vyšší životní úroveň, než mají zdejší starousedlíci. Znamenalo by to překopat zákony, zjistit majetky na straně české i ukrajinské a zajistit narovnání. To by se pochopitelně netýkalo těch, co pracují a o svou životní úroveň se starají sami. Tam by žádný strop nebyl. Pokud je zájmem klid a dobré vztahy, nelze „jedny vystěhovávat a druhé ubytovávat“. Toto vše by ovšem narazilo na tuhý odpor různých neziskových organizací, které by bez strádání ostatních neměly důvod k existenci. V roce 2018 v České republice bylo 142 664 neziskových institucí. (socialnipolitika.eu).
Neoficiální cesta je mnohem jednodušší. V poslední době jsem zaznamenal nepřeberné množství akcí ať ze strany české nebo ukrajinské na podporu Ukrajiny. Koncerty, sbírky, prodejní akce, různé další aktivity. Ano, jsou to akce ušlechtilé, pokud se jedná o finance do ukrajinského zdravotnictví, školství nebo sociálních záležitostí. A teď si představte, že by nějaká mimořádná ukrajinská skupina uspořádala benefiční akci pro české důchodce jako poděkování za rok utahování opasků ve všech ohledech běžného života. Nic takového jsem nezaznamenal. Byl bych příjemně překvapen. Lépe řečeno ohromen. Třeba se někde něco takového děje, nicméně do mého zorného pole se to nedostalo. A nemuselo by se to týkat zrovna důchodců, máme tu i dětské domovy, máme tu zdravotnictví, které nyní pod nezvyklou zátěží skřípe v základech, máme tu širokou plejádu dalších možných adresátů. Pochopitelně, těch několik vybraných tisícovek by nic neřešilo, ale bylo by to takové prosté: „Дякую“. A účinek by možná byl zcela nečekaný. Rozhodně by to vzájemným vztahům prospělo mnohem více než vlajkonoši u muzea.
Tak dost fantazírování. Doufám, že tahle situace už brzy skončí, nebo se naše děti a vnoučata nedoplatí. Úspory se krátí a státní dluh se zvyšuje. Musíme se co nejdříve vrátit k normálu a tím je mír.
Dovětek: Pokud někdo pochopil tento článek jako kritiku Ukrajiny, pochopil jej špatně.
Váš pedagog a politický komentátor Jiří Reichel