Psát o sobě je vrchol narcismu. Alespoň v něčem jsem na vrcholu. Je to taková drobná zpověď a vysvětlení některých mých názorů a přístupů k věci.
Jsem komunista. Tento stav trvá už asi tak 5 let a vypadá to, že léčba bude neúčinná, ačkoli se o to někteří lidé z mého okolí poctivě snaží.
Pokud má člověk názor, který vznikl čtením článků, sledováním života a především vlastními zkušenostmi, je vše v pořádku. Problém vzniká, pokud ten dotyčný jedinec své názory publikuje ve veřejném informačním prostoru. V tu chvíli nad názorem ztrácí vládu a ten se stává majetkem všech.
Konec úvodu, jdu na konkrétní situace.
Do roku 1989 jsem byl proti KSČ. Základní myšlenka komunismu se mi ale líbila vždycky. Ta představa, že by každý vykonával to, co mu jde, co ho baví a co umí nejlépe a za to bude odměněn vším, co objektivně i subjektivně potřebuje, mi připadala senzační. Nicméně praktiky KSČ a především vlastnosti lidí, kteří se do organizace hrnuli, mě odpuzovaly. Sedmdesátá a osmdesátá léta jsem prožil ve školách a naprostá většina těch, kteří ve mně od střední školy nebudili důvěru, nýbrž spíše odpor, byla politicky aktivní v SSM a následně v KSČ. Později jsem poznal, že do KSČ vstupovali i lidé apolitičtí, ale s ambicemi něčeho dosáhnout ve své profesi. V té době by mě ani nenapadlo, že se někdy ke komunistickému hnutí přidám. Mé zájmy byly ušlechtilé (kytara, slečny, Gambrinus, slečny, posilovna, pingpong, slečny … a také trochu škola). Bylo mi kolem dvaceti let. Byl jsem stejný, jako většina z nás.
Tím, že jsem nesnášel KSČ, že jsem se možných postihů i obával, nechci říci, že se žilo nějak výrazně špatně. Jasně, byl jsem mladý a tu a tam i zdravý, takže můj pohled na tu dobu bude přirozeně zkreslený. Nicméně několik faktů:
- Člověk se nemusel bát o svou práci, o své zajištění. Druhá strana mince byla, že člověk měl i povinnost pracovat, jinak se vystavoval možnému trestnímu stíhání. Ale byly tu nesporné životní jistoty. To už tak bývá – každá jistota sebou nese i omezení.
- Základní životní potřeby byly laciné. U potravin to tak markantní nebylo, pokud vezmeme, že průměrný plat se zvýšil řekněme patnáctkrát, chléb a mléko jsou na svých cenách, zbytek je nyní levnější. Ale na potraviny a další základní věci zbývala podstatně větší poměrná část platu. Voda je nyní totiž na stonásobku socialistické ceny a bydlení skoro také. I energie zdražily na více, než na patnáctinásobek. Učitelé politiky nás „strašili“, že na Západě lidé často dají i třetinu svého výdělku na bydlení. Tomu jsme se smáli. Nutno dodat, že potají, abychom nebyli popotahováni. Jít do práce, vydělat peníze na základ (jídlo a bydlení), pustit vše z hlavy a jít dvakrát v týdnu do kina, na koupaliště a na dvě piva (bylo jich více) nebyl žádný problém. Na druhou stranu – obyčejná malá televize stála 2 měsíční platy. Téměř vše, co nyní mají střední vrstvy, by bylo považováno za přepych. Je to také už skoro 40 let.
- Republika nebyla zadlužena. Neexistovali bezdomovci. Neexistovalo školné. Neexistovali nezaměstnaní. Trestní odpovědnost se systémově týkala všech. Byly vymýceny choroby. Na druhou stranu jsme byli tak trochu „šedá masa“. Nikdo příliš nevyčníval.
Takto bych mohl pokračovat ještě dost dlouho. Uvádím tyto informace, aby bylo zřejmé, že nejsem zapřisáhlý staromilec (zapšklý dědek). Proč jsem se tedy, proboha, k těm komunistům dal, když jsem to všechno zažil a viděl jsem, že to také nebyla žádná sláva?
V té době, když člověk chtěl žít v klidu a bezpečí, zabezpečený vychovávat své děti a pěstovat na zahrádce jahody, mohl. Pokud něco uměl, nemusel svou práci soukromě prodávat. Stačilo v zaměstnání plnit své úkoly, příliš se nikam netlačit a mohl mít nervy v klidu, malý domek, před ním ojetou škodovku a dvacet tisíc na vkladní knížce. Nic pro dravce. Ovšem nyní mají dravci vše. Mají i své oběti. A na stranu těch obětí jsem se postavil.
Slovo k současným „skalním“ komunistům: Doba se změnila. Přestože jsem komunista, myslím, že celkem obětavý člen KSČM, nemám problém mít mezi přáteli i absolutní odpůrce myšlenky komunismu. Rád diskutuju o problémech z více pohledů. Podmínkou je slušnost a vzájemný respekt. Pak jsem ochoten vyvěsit vlajku smíření. Přátelství k člověku, který má podobné cíle jako já (mír, respekt k slabším, především babičkám a dědům, podpora sociální spravedlnosti, nulová tolerance k bezpráví a výnosné lži) je pro mě více, než politika. Proto jsem už na svých stránkách byl nucen zablokovat několik starších komunistických funkcionářů, kteří nepochopili, že mladí mohou mít jiné názory a naší rolí je s nimi diskutovat „u kulatého stolu“.
Slovo k antikomunistům: Pochopitelně se vzájemně nesnášíme. To dělá ten třídní boj. 🙂 Už je to pomalu 35 let, kdy došlo k pádu vlády komunistické strany a naprostá většina perspektivních a stranicky zdatných kádrů nabídla své věrné služby nově vzniklým politickým subjektům. Z 1 700 000 členů strany jich během 2 měsíců zůstalo 90 000 a v historicky krátké době se počet v ČR ustálil na 30 000. To se nestalo přirozeným úbytkem kvůli věku. Proto takový obecný antikomunista musí být velmi dobře informován, aby tušil, koho konkrétně má nesnášet. Na každého, kdo ve straně zůstal, je devatenáct dalších, kteří tam v době vlády KSČ byli a pak už byli čistí a nevinní. A mimochodem, Milada Horáková je už poněkud historické téma. Byla to velmi vysoká funkcionářka a zemřela v roce 1951. Byla to tragédie. Bezesporu. V současné KSČM však už není nikdo, kdo by měl na její smrti byť sebemenší vinu a možná, že byste nikoho takového nenašli ani mezi členy či příznivci koalice SPOLU.
Slovo k těm, se kterými se vzájemně považujeme za přátele: Prosím vás, pokud se mnou nesouhlasíte, máme Messenger, máme mobil s možností posílat SMS, máme možnost osobního kontaktu. Pokud se k mým statusům vyjádříte veřejně, musím veřejně reagovat. A pak nastávají dvě možnosti:
- Argumentačně mě přetlačíte, což nebývá časté, protože na mých stránkách mám zpravidla podporu čtenářů. Nemám z toho radost. Kdo by také měl?
- Dostanete na pamětnou. To mě těší ještě mnohem méně. Pořád jste mí přátelé a obyčejně stojím na vaší straně.
Třetí možnost, že si se vzájemným respektem vyměníme informace a nezavrhneme oponenta, je ideální, ale velmi vzácná. V poslední době se mi to přihodilo, jestli si dobře vzpomínám, jen ve dvou případech. Bývalý spolužák Tomáš a kolega dýmkař. Asi se shodneme, že člověk není jen ta politika.
A pak tu mám ještě další skupinku, o které nevím, co si mám myslet. Neprojevují se téměř nijak, navenek se tváří přátelsky, ale pečlivě sledují mé články a zdviženým palcem chválí mé oponenty. Já nevím, mně to připadá jako sledování klíčovou dirkou. Přece když mám kamaráda a on píše něco, o čem si nemyslím nic dobrého, tak to buď přejdu a nebo se ho soukromě zeptám, jestli mu třeba nekape na karbid. To se mezi přáteli smí. Ale tohle lajkování, to je takové … takové nerovné.
Přátelé, proč tohle všechno píšu? Už to ve mně sedělo dost dlouho. Chci tím říci, že politika je důležitá věc, ale mezilidské vztahy, vztahy s nejbližšími jsou více. Nebudu nikoho měnit a nikomu se to nepovede u mě, pokud sám nebudu chtít. Každý máme svá přání a své zájmy. A také své favority, pro které zpravidla znamenáme jen ten hlas. Politici se vymění a my pak na sebe budeme koukat jako opaření, co že jsme si to v tom svatém boji vlastně provedli. Proto se budu chovat i nadále pozitivně, budu i nadále stát na té straně, kterou považuju za lidštější a spravedlivější a nebudu ničit kamarádství s lidmi opačných politických názorů.
Váš Jiří Reichel, dnes tak trochu apolitický komentátor