V poslední době se u nás rozmohl takový nešvar – lidé, umělci především, se předhánějí, kdo napíše více pomlouvačný příspěvek, týkající se našeho předního písničkáře Jaromíra Nohavici.
Tohle povídání nebude životopis Jaromíra Nohavici. Je to o tom, co přinesl mojí generaci a jak jsme ho vnímali před čtyřiceti lety.
V době bezmobilové a dokonce i bezpočítačové jsme se museli bavit jinak. Více se četlo a mnohem více jsme se osobně scházeli, kde to jen šlo a velmi často se u toho zpívalo a hrálo na kytaru. A každý, kdo dělal třeba jen první kytarové krůčky, se potkal s tvorbou „Jarka“. „Zahraj nějakýho Nohavicu“, byla nejběžnější žádost, když se přemýšlelo, co si zazpíváme dále. Kytarista samorost (hudebku měl na kytaru jen málokdo) hrábl do strun a už se zpívalo.
- Když mě brali za vojáka
- Maroden marš
- Pravda a lež
a nebo další, u kterých jsme cítili takové příjemné protistátní vzrušení. „Říkají mi dobráci v Rudém právu ‚Není tak zle, jen chlapče, zvedni hlavu‘. Dejte mi do ruky mávátko a řekněte, jak volat sláva. Já už si najdu ten správný směr a budu mávat, mávat, mávat.“
Dělal si legraci z tehdejšího zřízení a my jsme se smáli s ním. Zvedal nám hlavu. „Sudruh Gottwald na Ostravsko dlhé pismo napsal, že prý u nás cely revir pětiletku zaspal. Ja ja ja, zaspali jsme, ale vstaněm zase, na Ostravsku buděm rubať jako na Donbase.“
Jaromír Nohavica zpíval i překlady písní Bulata Okudžavy a Vladimira Vysockého, který byl v tehdejší době sovětskému režimu velmi nepohodlný. Jeho písně byly v určitých obdobích zakázané.
Jaromír Nohavica říkal svou osobitou formou to, co si lidé potichu mysleli. Přestože jsme jeho písničky zpívali a obdivovali od počátku osmdesátých let, jeho první deska Darmoděj vyšla až v roce 1988, kdy se začínaly poměry v Československu uvolňovat. Jarek Nohavica byl protirežimní. Asi proto si jej STB vybrala a příliš mu nedala na výběr. Nikdo z „viditelných“ lidi nemohl zcela rozhodnout, zda bude či nebude evidován.
Pro nás, pravěkou mládež, to byl písničkový bůh. S jeho písničkami jsme měli pocit, že bojujeme, že jsme také protistátní a že jsme tak „něco víc“.
Přelilo se nějakých 35 let a vida, Jarek je nepříjemný dalšímu systému. A znovu říká, co „pánové nahoře“ nechtějí poslouchat, znovu zhudebňuje hlas lidu. Ale tentokrát je hlavními proudy prezentován jako zrádce, jako udavač a podobně. Je to současný způsob, jak likvidovat nepohodlné. Prohlásí se za pátou kolonu, za kolaboranta, za „proruského švába“ a tak dále, fantazii supů národa se meze nekladou.
Jarek Nohavica je na obloze naší písničkářské scény ojedinělý úkaz. Jeho písně jsou populární už skoro čtyřicet let, stále tvoří nové a lidi si s ním notují. Jeho písně byly a jsou romanticko – politické a především jsou nesmírně oblíbené. Dodávají radost, náladu a naději. A lezou na nervy všem, kteří nutí lidem své země tu svou jedinou pravdu, ať je tu socialismus nebo kapitalismus.
Pane Nohavico, Jarku náš, máte pořád obrovskou skupinu příznivců napříč politickým, věkovým i jakýmkoli dalším spektrem. Skládejte, zpívejte, žijte národu pro radost. A než půjdu spát, zahraju si a zazpívám (pro sebe, jsem soudný) „Pánové nahoře“, když jsem ji už zmínil.
Jiří Reichel, politický komentátor