Už delší dobu jsem se cítil poněkud spoután svou vlastní nabídkou článků. Dneska jsem překročil vlastní stín a založil novou rubriku Povídání. Budeme si povídat.
Za dnešní téma jsem vybral současný fenomén – dezoláta.
V první řadě je třeba specifikovat, co to vlastně takový dezolát je. Mluvnice česká s tímto termínem nepracuje, Hus, Palacký a dokonce ani Verbal z ČSFD ve svých dílech tento výraz nepoužívají.
Označení „dezolát“ vzniklo v nedávné minulosti jako protiváha titulům „ovce“ či „svědek covidův“. Domácké oslovení je vždy příznakem určitých vzájemných sympatií.
Až donedávna jsem se v tom, které skupině jaké označení náleží, celkem spolehlivě vyznal. Ale doba pokročila a došlo k prolnutí a, nebojím se to tak napsat, přímo ke zkřížení obou skupin a zoologicky řečeno, vznikla celá řada hybridů a poddruhů.
Dnes třeba stačí, aby se jinak očkovaná dáma, ve společnosti respektovaná, ozvala v čekárně u lékaře, že tam byla dříve, než zahraniční host či hostka (hosteska? hostyně?) a hned znalec pozná, že vykazuje nezaměnitelné znaky dezoláta. A co více, opravdový odborník, například z Mešuge cupu, neomylně odhalí druhovou příslušnost k proruským švábům. Švábi jsou vůbec velmi perspektivní hmyz. Jsou proruští, protiruští, zatímco ostatní členovci jsou zcela mimoruští a mají celou politiku u tergitů.
Eskymáci a indiáni severu měli skvělou taktiku při pohánění svých psích spřežení. Tažní psi běželi vějířovitě na různě dlouhých řemenech a na nejdelším, zcela vpředu, běžel vedoucí pes. A tomuto psu vždy po vypřáhnutí poskytoval majitel všechny možné výhody, více masa, laskavé slovo, teplo u ohně. A zbytek smečky utřel mordu.
Jak ti ostatní psi toho vedoucího nesnášeli! Nenáviděli ho. Zabili by ho, kdyby mohli a hned po zapřáhnutí běželi jako šílení, aby po něm mohli alespoň chňapnout. A indián na saních se nemusel ani příliš snažit. Saně letěly jako blesk. Indiáni jsou chytří.
Mám v širším okolí jednu osamělou matku. Mladá žena, dvě děti a žádné bydlení. Sháněl jsem pro ni ubytování, alespoň dočasné. Marně. U nás totiž nejsou ubytovací kapacity pro tyto případy. Zbyl jen azylák. Nakonec se jí ujali jacísi přátelé. Dopadlo to dobře, ale stát se nepostaral.
Ve společnosti je nyní velký strach z budoucích cen prakticky všeho, peníze ztrácejí cenu a jak hrdě vece předseda vlády, na sociální dávky už dosáhne přes 30% aktivního obyvatelstva. On to považuje za úspěch. Já nevím. Pořád se domnívám, že někdy více znamená méně. Nepřímá úměrnost. Dále jsou zde oprávněné obavy ze zavlečení do ozbrojeného konfliktu.
A v této chvíli, kdy se velká část národa stará, do jakého dne se zítra probudí, naše centrální vedení nabízí nejlepší kusy masa někomu jinému. Tam bych viděl zdroj nechuti národa k současným poměrům, příčinu averze, která tu v únoru rozhodně nebyla. Zkuste ve skupině dětí jedněm cosi odepřít a dát to druhým. A zítra znovu. A znovu. Do týdne se vám servou do krve.
Dospělí jsou civilizovanější. Nebo ne?
Ale ten návod, jak se snadno a rychle stát dezolátem, na ten tu nějak nezbyl prostor. A nebo ano?
Váš Jiří Reichel, politický komentátor