„Kdybys kandidoval za jinou stranu, rozhodně bych tě volil. Takhle nevím, komunisty nechci.“
„Proč nekandiduješ za jinou stranu? Vyhrál bys a byl bys v Senátu.“
„Nechceš příště kandidovat za někoho jiného? Takhle je to ztracená práce a přitom by ses tam tak hodil.“
„Chcípni, rudý proruský noku!“
Tyto a podobné názory se ke mně během voleb a po volbách dostaly v nečekaném množství. Samozřejmě, sebevědomí se blaženě protahuje, když to tak poslouchám, ale reálný rozum se trápí. Předsudky ve společnosti jsou tak zakořeněné, že ani více než 30 let s nimi nijak nepohnulo, že lidi raději volí bídu, než stranu, jejíž předchůdce získal opravdu mizerné jméno.
Kandidovat za někoho jiného? Na první pohled to vypadá jako podnětný nápad, ale má to své háčky. Nebo spíše háky. Když blahovolně pomineme fakt, že nikdo jiný za mnou nejprve s členstvím ve straně a následně s nabídkou kandidatury do Senátu nepřišel, nemám rád politické kariéristy. V politice by přece nemělo jít primárně o to, někam se dostat a tam za to pobírat pokud možno co nejtučnější sumu, ale jít do vedení prosazovat myšlenky a zájmy těch lidí, kteří mě tam chtějí a jejichž zájmy jsou mi blízké.
Řada lidí mi dala na vědomí, že mi věří, ačkoli jsem komunista. To sice potěší, mírně mě to i nafoukne, ale mnohem raději bych slyšel, že mám jejich důvěru mimo jiné i proto, že jsem komunista. „Opravdu bych byl tak důvěryhodný, kdybych využíval momentální popularity a hbitě uháněl tam, kde to více vynese? O co bych pak byl lepší než ti, které kritizuju? Kde by byla moje morální úroveň, kdybych se choval stejně, jako naši přelétaví námezdní politici?“
Diskutér potřese hlavou na znamení, že je to sice pravda, ale nic mi to nepřinese. Komu není rady … znáte to. Nepoužitelný snílek. Komunisti se přece už nikdy nikam nedostanou, tak proč za ně kandidovat?
Vyjádřil bych to takto: Základní myšlenka komunismu je pro mě přijatelnější, než ty ostatní, které hrají na osobní prospěch a na parazitování jednoho na druhém. Základní myšlenkou komunismu je
„Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb.“
Pro jednotlivce, kteří se cítí být něčím více než ostatní, je tato věta pochopitelně trnem nejen v oku. „Vždyť by každý outsider mohl mít totéž, co já, Já první! To nemohu dopustit! Pást by se měli, hlupáci neschopní!“
V celé historii lidstva se komunismus jako zřízení ještě nikdy nevyskytl. Blízko k němu měla prvobytně pospolná společnost a nebo Táborité během husitských válek. V takzvaném Východním bloku ve druhé polovině dvacátého století vládl socialismus. A v naší zemi měl opravdu mnoho chyb, které společně se zoufalou touhou určitých skupin po majetku nakonec vedly k pádu režimu. Nicméně problémy nebyly pouze v systému, ale především v lidech. Mechanismy a nástroje socialismu, určené k vlastní bezpečnosti a obraně, byly zneužity k osobním zájmům, zejména pak k opojnému pocitu moci nad ostatními. Tím se ničily životy těch, kteří s režimem veřejně nesouhlasili.
Z hlediska policejního a vojenského dávají tyto lidové režimy svým vůdcům do rukou nepředstavitelnou moc a proto byly zneužity. Nicméně po jejich pádu hlavní šéfové potápějící se loď hbitě opustili, využili své styky, možnosti a informace a stali se kapitány ekonomiky, duchovními vůdci nových stran či poklidnými investory, kteří mohou dále žít v klidu a hojnosti. A své potomky zabezpečili na mnoho generací jak po stránce materiální, tak i politické a společenské. A co je na věci nejpikantnější, právě tito novodobí zbohatlíci začali ukazovat prstem na ty, kteří neměli průkazku KSČ kvůli osobnímu prospěchu a volali: „To oni! Oni jsou vinni! Oni všechno způsobili! Dejte hlasy nám a my vše napravíme!“
Z KSČ do KSČM přešlo jen asi 6% členů. Za celých 33 let neměla tato nová strana jedinou kauzu, jediný problém se zákonem. Stojí vždy na straně „dolních deseti milionů“. Ano, jejich ideoví předchůdci nesou odpovědnost za řadu politických přestupků i zločinů. To se ovšem týká i těch dalších 94%. Byli to i jejich ideoví předchůdci. Všech těch, kteří ve straně byli a ve strachu před odpovědností po revoluci utekli. Co je horší – provést něco špatného kvůli ideové pomýlenosti nebo pro svůj vlastní prospěch?
A všimni si, pozorný čtenáři, kde nyní vládne ideologie. Kdo řeší sochy osvoboditelů, kdo říká, že s tou či onou stranou nikdy, kdo hledá, komu „přišít“ špinavosti z padesátých let? Současní komunisté mají v programu konkrétní zákony, které pomohou běžným lidem, reálné mantinely, které ochrání ty nejslabší před ekonomickými a společenskými hrozbami. V minulých letech před volbami byla celá Praha polepena plakáty s Miladou Horákovou. Otázka zní: „Čí předkové se přímo či nepřímo podíleli na její popravě? Ve kterém politickém uskupení jsou nyní jejich potomci? Jen jeden z dvaceti komunistů před 30 lety komunistou zůstal. A ostatní? Kde jsou? Na koho příště ukážou prstem?“
Myslím si, že na dobrou noc tento článek stačí.
Váš komentátor a pedagog
Jiří Reichel