Vážení přátelé, přeju vám dobrý pozdní večer.
Asi se ode mě očekává, že tu budu vykřikovat: „Volte mě! Udělejte mi tu radost a proboha, volte mě!“
Ne, nebudu.
Každý má jiné zájmy a pro jejich realizaci jsou vhodní různí kandidáti. Bylo by nešikovné volit někoho, s nímž nemám a nikdy nemohu mít nic společného.
Volte sobecky. Vidíte, učitel a navádí ostatní k egoismu. To jsem ale povaha.
Rozebereme si motivy volby.
Člověk může volit podle sympatií, podle charismatu kandidáta. Taková volba jde od srdce. „Sympatický tvor (abych byl neadresný), toho chci v Senátu.“ Jsme však té osobě sympatičtí i my? Udělá to, co budeme chtít, co slibuje, nebo vsadila na to, že jí neodoláme? Otázka, kterou bychom se měli zabývat. To, že je někdo sympatický, neznamená, že jeho volba musí být špatná. Rozhodně to však není záruka volby dobré. Zpravidla nás takový kandidát vůbec nezná.
Dále lze volit „proti někomu“. Takzvané „menší zlo“. „Toho znám, tomu hlas nedám. Kdo je jeho největší soupeř, kdo je nejvíc vidět?“ Ano, tento způsob volby také má svou logiku. Prostě někoho tak moc nechci, že hodím hlas komukoli jinému. Nedostatek se může ukrývat v tom, že kampaň toho druhého je postavena právě na negativním přístupu. A negativní přístup zpravidla moc pozitivních důsledků nepřináší.
Co třeba volba podle slibů? Oblíbené rčení: „Nikdo pro vás nemůže udělat tolik, kolik vám toho slíbím.“ Jeden se snadno napálí.
Také tu máme módní volbu. „Musím volit toho, koho mi nabízejí populární osobnosti, aby se mi ostatní nesmáli.“ Tohle je dost podobné první možnosti, ale ještě méně objektivní. Při vynaložení dostatečných prostředků lze reklamou jednoho kandidáta vyzdvihnout a druhého očernit tak, že od něj pes dušenou šunku nejvyšší jakosti nevezme. A nikoho se nechci dotknout, když prohlásím, že populární osobnosti se zpravidla zajímají pouze o jiné populární osobnosti a většinový český člověk je pro ně jako jednotlivec nezajímavý.
Řekl bych, že nejlepší výsledky voleb vznikají, když se volič zamyslí následujícím způsobem:
- Co mám s tím kandidátem společného? (Bydliště, společenské postavení, výši majetku, jsem také zaměstnanec, mám děti, blíží se důchod…) Společné vlastnosti totiž vyvolávají podobné potřeby a bez ohledu na další okolnosti bude kandidát pracovat pro nás, protože naše zájmy se kryjí. Jako zaměstnanec s nižším platem spíše najdu zastání u kandidátů s podobným postavením, stejně tak jako zámožný podnikatel budu volit toho, který mě bude ve vlastním zájmu podporovat. Hledáme společné vlastnosti.
- Koho volí nejbližší, jejichž úsudek beru vážně? Pokud sám nevím a blízcí lidé (ne vtipálci, ale lidé, kterých se půjdu zeptat, když mě bude něco tížit) mají volbu jasnou, zeptám se jich KOHO a PROČ. Nemusím se jejich názorem řídit, ale může mi pomoci s rozhodováním.
- Znám nějakou ověřenou pozitivní či negativní informaci o kandidátovi? Ne drb, ne pomluvu, ale prokazatelný fakt. Člověk může udělat chybu, ale denně trhat mouchám nožičky nedělá dobré jméno.
Volby do Senátu, stejně jako volby komunální, nejsou záležitostí stran, ale osobností. Strany své kandidáty navrhují a tu a tam jim i pomůžou s kampaní (je zajímavé porovnat kandidáty z hlediska poměru jejich vlastní práce a práce jejich realizačních skupin, které už v Senátu mít nebudou). Za voliče nejsou v Senátu strany, ale senátoři. Senátoři, kteří jsou především naši sousedé, naši kolegové, naši spoluhráči a až na dalším místě členové či příznivci nějakých politických uskupení.
Také je tu možnost nejít k volbám a nevolit. Tím ale dáváte možnost těm ostatním volit za vás. Pak prostě zvítězí ten, kdo má nejlépe umístěnou reklamu.
Jděte volit. Proboha, udělejte mi tu radost a jděte volit. A volte sobecky.
A…
A volte mě.
Váš kandidát do Senátu PČR
Jiří Reichel
A závěrem moje volební priority:
1) česká rodina na prvním místě,
2) méně ideologie, více reálných řešení,
3) žádné národnostní či státní předsudky,
4) rovný přístup ke vzdělání i zdravotnictví,
5) spravedlivé zabezpečení potřebných,
6) úcta ke stáří a tradicím,
7) bezpečný stát.
Shrnuto: „S ROZUMEM K BEZPEČÍ“.