Za devatero horami, devatero řekami a devatero vytunelovanými podniky v jedné, dnes už takřka bezvýznamné republice v srdci kontinentu (nejmenovat) žilo bylo asi tak deset milionů obyvatel. Užívali si své radosti, měli své starosti, občas si planě zanadávali na poměry. Byli stejní, jako vy a já.
Aby jim bylo teplo, aby mohli jezdit, svítit, aby nemuseli jíst syrové maso, potřebovali suroviny, které si kupovali u svého velkého souseda. Soused měl hodně surovin, ale málo peněz, takže obchod byl výhodný pro obě strany.
Jenže jednoho dne se malí náčelníci (malého státu) a velcí náčelníci (velkého státu) nepohodli, přestali spolu kamarádit a malí náčelníci rozhlásili, že prý nebudou nakupovat u velkých náčelníků. A že nakoupí jinde. Velcí náčelníci potřásli hlavou, „Dobrá tedy“, odvětili a obchody začaly váznout.
Malí náčelníci si pyšně vykračovali, jak pěkně dokázali vytrestat ty velké a šli nakupovat jinam. Ale ouha! Nikdo pro ně suroviny neměl a když, tak za mnohem vyšší cenu, než dříve. „No nevadí, budeme šetřit, alespoň ukážeme světu, jací jsme kabrňáci“, mysleli si malí náčelníci a šli na balkón své hlavní kanceláře zamávat svým podřízeným občanům. Očekávali potlesk, očekávali aplaus, ale jaké bylo jejich zklamání, když místo projevů chvály uslyšeli pískot. Jak je to možné? Vždyť je kamarádi náčelníci z okolí plácali po ramenou a zvali je na hostiny. Malí náčelníci byli zmateni.
Jenže lidé „zdola“ zmateni nebyli. Z masa museli přejít na brambory, auta šoupli do garáží a zamkli na zámek a ani vařit už nemohli. Najednou na nic nebylo dost dukátů. „Hodila bych na tebe shnilý rajče, kdybych na něj měla peníze“, volala stará babička pod balkónem. „Už nemám peníze na nic. Dyť jen za tu eletriku chcete celej můj důchod a ani ten nestačí. Jděte pryč, ať se nemusím jít utopit.“
Malí náčelníci se zamysleli nad tím, co na ně babička křičela. Přemýšleli, přemýšleli, vrásky jim zdobily impozantní čela, ale na nic nemohli přijít. Jak to, že ta babička nemá dost zlaťáků, když my všichni, co tady sedíme, si můžeme koupit co chceme? Kde ta babička dělá chybu? Až ten nejchytřejší zvolal: „Mám to! Ta babička, to není žádná babička, to je agent velkých náčelníků.“
„Nojo, agent“, přidali se ostatní. „To tak nenecháme.“ Zavolali trubače, kteří vytroubili, že nejvyšší z malých náčelníků promluví ke svému lidu a vyšle moudré signály do jejich duší.
Nejvyšší malý náčelník vystoupil na balkón (to už měl nacvičené), sňal brýle, vyčistil je, opět je nasadil, zatvářil se vážně, ušlechtile, citlivě a nablýskaně a spustil: „Milí moji občané, všichni, jak tu stojíte, jste se stali kořistí agentů velkých náčelníků. Proč se bát drahoty? My to zaplatíme. Co na tom, že přijde zima? My to nedopustíme. A že nebude nafta? My vás povozíme. Tyhle špatné myšlenky nejsou z vašich hlav, ty jsme vám do nich nedali. Za ně můžou agenti velkých náčelníků. Ti můžou za všechno. Vy ostatní jste dobří a ve skutečnosti se máte výborně. A nyní vysílám signály.“
Lidé poslouchali a pak se rozešli do svých chladných tmavých domovů. Cestou si říkali, že už vědí, kdo to všechno spískal. A že příště, než se zase sejdou, dají zbylé peníze dohromady a na ta shnilá rajčata se babičce složí.
Tak mě napadá, nechtěl jsem dnes povídat o aktuálních demonstracích? No nic, tak příště.
Váš kandidát do Senátu PČR
Jiří Reichel
A závěrem moje volební priority:
1) česká rodina na prvním místě,
2) méně ideologie, více reálných řešení,
3) žádné národnostní či státní předsudky,
4) rovný přístup ke vzdělání i zdravotnictví,
5) spravedlivé zabezpečení potřebných,
6) úcta ke stáří a tradicím,
7) bezpečný stát.
Shrnuto: „S ROZUMEM K BEZPEČÍ„.