Vážení přátelé, dnes se pustím do popisu priorit 4, 5 a 6, které spolu souvisí.
Priorita 4 požaduje rovný přístup ke vzdělání i zdravotnickým službám, priorita 5 prosazuje spravedlivé zabezpečení potřebných a prioritou 6 je pro mě úcta ke stáří a tradicím. Tyto tři priority jsou na straně těch, které současná politika našeho státu odsouvá na okraj zájmu.
Z vlastní zkušenosti vím, že ačkoli jsou stanoveny rovné podmínky všech pojištěných při využívání našeho zdravotnictví, ne vždy jsou dodrženy. Není to vina zdravotnického personálu. Naši lékaři, sestry i pomocný personál pořád patří ke světové špičce. Tu a tam jsem také donucen využít tyto služby a zatím jsem se téměř vždy setkal s naprosto prvotřídním a profesionálním přístupem.
Horší stránkou jsou ovšem služby takzvaně nadstandardní. Kdo na to má, může si zaplatit lépe vybavený nemocniční pokoj, dražší léky, kvalitnější léčbu. Je to nespravedlivé, ale naše společnost je ve fázi raného kapitalismu a nezbývá, než se smířit s faktem, že na jednom pokoji jsou natěsnány čtyři babičky, které tím vzhledem ke svému věku značně psychicky trpí, zatímco druhý pokoj s plnou výbavou má sám pro sebe VIP pacient. Ano, mimo zdravotnické zařízení nikomu úspěšnému neupírám nárok na větší luxus, než mají ostatní, ale průchod branou nemocnice by měl tyto rozdíly smazat. I ta devadesátiletá babička celý život přispívala do společné státní kasy.
A za úplné selhání státu považuju sbírky na nějakou obzvláště nákladnou léčbu. Aby zoufalí rodiče prosili dobré duše o příspěvek na operaci svého dvouletého dítěte, které bez dostatečného množství peněz prostě zemře, to je situace tragická a hanebná. A aby toho nebylo málo, často se těchto aktivit chopí podvodníci, kteří zneužijí důvěřivé dárce, kteří po takové zkušenosti s dárcovstvím končí.
Podíváme se raději na školství. Pokud je student ze slabších sociálních poměrů, je znevýhodněn. Při své praxi vidím (a nejsou to ojedinělé případy), že student je ve škole unaven, téměř spí. Když se snažím najít důvod, ukáže se, že má za sebou odpolední směnu. Bez těchto peněz by nemohl studovat. Rovněž se setkávám s mými bývalými studenty, kteří museli zanechat studia na vysoké škole z finančních důvodů. A také jich není málo.
Kde před listopadem braly podniky peníze na stipendia, jejichž výše studenta plně zabezpečila? Není to výmysl, sám jsem od třetího ročníku pobíral od podniku, kde jsem měl !!zajištěné místo!!, přibližně 1000 korun měsíčně, což v té době byla třetina slušného platu. K tomu školy dobrým studentům vyplácely i prospěchové stipendium, příspěvky se dostávaly i za vědeckou činnost. A nejednalo se o nějakou sociální podporu. Byly to peníze za budoucí práci a současné studium. Tento stát, přestože lidé dnes odvádějí více práce, než dříve, na tato stipendia nemá finance. Proč?
Je zřejmé, že s tímto problémem souvisí i spravedlivé zabezpečení potřebných. Ne nějakými ponižujícími dávkami, ale pracovními pobídkami, zlepšením zaměstnaneckých podmínek. Jak je možné, že před sto lety, za první republiky, dokázal běžný úředník nebo učitel zabezpečit celou rodinu, manželka přitom nemusela do práce a dokonce mohla mít k ruce i pomocnici? Produktivita práce přitom byla jen zlomkem toho, čeho se současnými technickými vymoženostmi dosahujeme nyní. Proč tehdy peníze byly? Kam se dnes ztrácejí? Kdo mi napoví?
A velmi podstatný dotaz – proč důchodci, kteří vybudovali celý tento stát, jehož postupným prodejem byly utrženy biliony, proč tito důchodci musí denně řešit otázku, zda si koupí jídlo, léky nebo si zatopí?
Nenásilně jsme se dopracovali k prioritě šesté. Úctu ke stáří a tradicím má ve skutečně civilizované společnosti každý člověk tak říkajíc „pod kůží“. Je to už (fuj) padesát let, co jsem byl dítětem. Moji rodiče byli velmi mladí, takže jsem neměl žádnou opravdu přísnou výchovu, v porovnání s mými spolužáky. Přesto si živě vzpomínám, jak mě táta hbitě a razantně odměnil, když jsem v zápalu sledování rallye vydechl: „Ty vole, to má sílu!“ A vzpomínám na to v dobrém.
Rodiče byli institucí posvátnou. V tomto duchu jsme žili v podstatě od narození. A pro rodiče tu zase byli prarodiče a být neuctivý k babičce nebo dědovi se opravdu nevyplácelo. Dítě není idealista, musí postupně hodnoty pochopit. Musí se zcivilizovat, zušlechtit.
Babičky a dědové (úmyslně se vyhýbám emotivně prázdnému výrazu senioři) vybudovali vše, co teď máme. Naše práce stojí na jejich základech. A my se jim odvděčujeme nízkými důchody na hranicích sociálního minima, omezeními, podvodnými akcemi, které zneužívají jejich naivity. Nedivte se, většinu života prožili ve společnosti, kde podvodníci neměli snadný život a zpravidla končili za mřížemi.
Někde jsem četl, že národ, který zapomíná na svou minulost, nemá ani budoucnost. Každý národ má své zvyky, které určují jeho povahu, jeho tvář. Každý národ je originální. Má svou řeč, svoje tradice, svoje kroje, zvyky, svátky, dějiny a tak dále. A k tomu také svou historicky podloženou zemi, za kterou bojoval. Národ, který tohle všechno popře, přestává být národem, protože nezbývá nic, co by jej drželo pohromadě. Národ, který pošlape své tradice, je poražen a pohlcen sousedem, který nebyl tak hloupý a zachoval pro své lidi důvod, proč držet spolu. Proto jsou tradice tak důležité, i kdyby se jednalo o tvrdé a měkké i, případně barevné fáborky na pomlázce. A proto je nám v krajích, kde se lidové zvyky udržely, tak dobře.
Přeju vám, milí přátelé, hezký den.
Váš kandidát do Senátu PČR
Jiří Reichel
A závěrem moje volební priority:
1) česká rodina na prvním místě,
2) méně ideologie, více reálných řešení,
3) žádné národnostní či státní předsudky,
4) rovný přístup ke vzdělání i zdravotnictví,
5) spravedlivé zabezpečení potřebných,
6) úcta ke stáří a tradicím,
7) bezpečný stát.
Shrnuto: „S ROZUMEM K BEZPEČÍ„.