Milí přátelé,
pokračuje povídání, ve kterém se dočtete něco o tom, jak žili prastaří i pramladí Čechové (i Moravané se Slezany, pochopitelně, a víceméně i Slováci).
Kapitola čtvrtá – o revoluci.
Dneska se pustím na tenký led. Některé čtenáře zcela určitě nepotěším. Tak po hlavě do toho.
Před 33 lety se u nás změnil režim. Lidé se ale nezměnili. Před revolucí měla ČSR přibližně 10 milionů obyvatel, SSR asi tak 5 milionů a obě tyto země se společně dělily o 1700 000 členů KSČ. To znamená, že každý osmý až devátý člověk včetně kojenců a důchodců patřil ke komunistické straně.
Proběhl listopad a s ním neznámo kam zmizelo více než 1600 000 komunistů. Odhazovaly se legitimace, převlékaly se kabáty. V dobách socialismu jsem si dovoloval různé drobné provokace. Ignoroval jsem svazácké aktivity, k volbám jsem byl jednou přiveden dvěma pány, protože jsem nechtěl hodit hlas jedinému možnému kandidátovi. Zpívali jsme písničky od Kryla. Prostě víceméně klukoviny a nic se mi za ně nepřihodilo.
Jeden ze spolužáků na fakultě, spořádanější než já, aktivnější, mi vždycky s úsměvem hrozil ukazovákem se slovy: „Jirko, Jirko, ty si zahráváš.“ Jeho přítelkyně měla celkem vysokou funkci v SSM (na studentku).
Po převratu, když už bylo jasné, kdo bude u vesla, mi tato slečna vyčinila, že nejsem v Občanském fóru. Když jsem se jí zeptal, co v něm chce ona, odpověděla mi: „Já jsem demokrat.“ Kolega stál metr od nás a s úsměvem se díval kamsi za obzor. Také bych se necítil ve své kůži.
Jiný spolužák, z vyššího ročníku, který se na mě občas humorně mračil za moje naivní protistátní názory, se dokonce stal na pár let poslancem za ODS. Typické.
Neměl jsem chuť vstoupit do OF. Nemám rád nátlakové akce. Takové to „Podepiš, jinak jsi špína.“ Prostě mi to vadí. V mé tehdejší práci kolovala listina s přibližně 10 body, kterou jsme měli na souhlas podepsat. Asi 3 body mi nemluvily z duše, takže jsem papír svobodně nepodepsal. My, co jsme se nepodřídili (bylo nás asi 30%), jsme byli uvedeni na nástěnce jako odstrašující příklady. „A nezdravit!“ Prvně v životě jsem byl oficiálně politicky špatný. Během dvou měsíců přišla výpověď. Pravdou je, že mi po profesní stránce nechtěně pomohla.
Určitý typ lidí dnes útočí nevybíravě na KSČM. Ano, KSČM je nástupkyní KSČ. Ale zamysleme se nad tím, kdo v této straně především zůstal. Nejvlivnější, nejznámější jména jsou dávno pryč. Co by ti lidé také u komunistů pohledávali? Měli majetky, měli informace, měli kontakty, mohli úspěšně podnikat. Před listopadem, to byla situace zcela jiná. Být u KSČ znamenalo mít možnosti, mít majetek, mít vliv. Ale po revoluci? Sami vidíme. Prospěcháři jsou pryč a podivné charaktery většinou také (ty jsou ve všech stranách). 95% lidí se rozprchlo za vidinou lepšího do ostatních stran. A kdo v padesátých letech páchal zločiny? V inkriminované době před listopadem totiž byli ve straně jak komunisté, tak i jejich současní bijci. A těch druhých tam byla drtivá většina.
Zatím se však vše špatné, co se událo v socialismu, klade za vinu těm zbývajícím pěti procentům. Těm, kteří stále věří, že má smysl pomáhat lidem.
Zatím.
Váš kandidát do Senátu PČR
Jiří Reichel
A závěrem moje volební priority:
1) česká rodina na prvním místě,
2) méně ideologie, více reálných řešení,
3) žádné národnostní či státní předsudky,
4) rovný přístup ke vzdělání i zdravotnictví,
5) spravedlivé zabezpečení potřebných,
6) úcta ke stáří a tradicím,
7) bezpečný stát.
Shrnuto: „S ROZUMEM K BEZPEČÍ„.