Milí přátelé,
mám pro vás povídání, ve kterém se dočtete něco o tom, jak žili prastaří i pramladí Čechové (i Moravané se Slezany, pochopitelně, a víceméně i Slováci).
Kapitola první – o rodinném majetku.
Kdy se měly naše národy lépe? Před revolucí nebo po revoluci? Z hlediska čistě hmotného to vypadá, že není o čem hovořit. Dnes máme všeho více. Auta, elektronika, cestování. Výrazně hůře si stojí „jen“ cena vody, nájmů a energií, ale kdo by se tím zabýval, dokud jsme mladí, zdraví a bohatí. Jenže jak se tak hrabu ve faktech a názorech, objevila se přede mnou jedna taková nejasnost. Stát za posledních 30 let rozprodal téměř veškerý zajímavý státní majetek, zbavil se většiny národního zlatého pokladu, spotřeboval důchodové fondy a stejně se k tomu navíc zadlužil, takže státní dluh výrazně přesáhl 2 biliony (pro angloameričany 2 triliony) korun českých a společně s výše uvedenými prodeji a ztrátami se celkový státní minus hbitě blíží k deseti bilionům. To představuje milion Kč dluhu na jednoho každého z nás, bez rozdílu pohlaví, barvy pleti, věku či oblíbených seriálů.
A teď si představte … za 30 let si taková běžná čtyřčlenná rodina vlastně vypůjčila 4 miliony. To už je hezky kulatá suma, za to se dá dobře vegetovat. Jak říkal starý dobrý feldkurát Otto Katz: „To se nám to hoduje, když nám půjčujou.“ Žijeme vesele, žijeme na dluh. A věřitelé se nehlásí. Zatím.
Váš kandidát do Senátu PČR
Jiří Reichel
A závěrem moje volební priority:
1) česká rodina na prvním místě,
2) méně ideologie, více reálných řešení,
3) žádné národnostní či státní předsudky,
4) rovný přístup ke vzdělání i zdravotnictví,
5) spravedlivé zabezpečení potřebných,
6) úcta ke stáří a tradicím,
7) bezpečný stát.
Shrnuto: „S ROZUMEM K BEZPEČÍ“.